Založit webové stránky nebo eShop
 

Stalo se
Stalo se...
I.
 
25.října 1919.

Železniční katastrofa v Chřenovicích (Kranowitz)

Doposud nalezeno 19 zuhelnatělých mrtvol

Ještě více mrtvých? – 60 těžce a 113 lehce raněných.

Poklidná vesnice Chřenovice v moravském výběžku se stala v pátek časně ráno dějištěm strašlivé železniční katastrofy, obrovského neštěstí, jehož rozsah není ještě možné v této hodině posoudit. Ranní vlak, který měl dopravit na pracoviště v Ratiboři několik set pracovníků, najel do nákladního vlaku. Co následovalo potom, se ještě přesně neví. Je tu ale najednou oheň, tento strašlivý živel, který činí železniční katastrofy v současné době nejnebezpečnějšími a nejstrašlivějšími událostmi naší přítomnosti. Od našeho, do Chřenovic vyslaného, zvláštního zpravodaje jsme do započetí tisku našeho listu obdrželi následující sdělení:

 

Průběh neštěstí

Ranní vlak z Opavy najel na výhybce 1:9 před nádražím Chřenovice do nákladního vlaku, který stal mimo návěstidlo výhybky. Osobní vlak najel a narazil do nákladního vlaku vší silou tak, že došlo k úplnému zaklínění vagónů. Místo neštěstí leží přibližně půl kilometru od nádraží Chřenovice směrem na Chuchelnou. Havarované vagóny 4. třídy byly plně obsazeny. Pak je zachvátil požár, zapříčiněný, podle mínění, explosí kotle lokomotivy při vzájemném nárazu, jenž způsobil jejich vznícení. Přední část lokomotivy nákladního vlaku byla zcela odtržena. Lokomotiva osobního vlaku narazila do lokomotivy nákladního vlaku a při tom narazily na sebe i jejich nejbližší vagóny. Obě lokomotivy při tom rovněž vykolejily.
 
Povídá se, že pod troskami se ještě nacházejí další oběti a že je možné počítat až s 50 mrtvými. Počet lehce raněných, dle soukromého zdroje, je udáván na 113. Mezi mrtvými, jejichž jména se dají jen těžko zjistit, neboť těla jsou k nepoznání spálena, se nacházejí lidé z Kravař, Sudic, Chřenovic a z dalších vesnic z okolí. Mezi cestujícími bylo zvlášť hodně pašeráků.
 
V nemocnici Chřenovicese naskýtal otřesný obraz. Bylo sem dopraveno na 60, většinou těžce zraněných mužů a žen. Skoro všichni, jen s nemnoha výjimkami, vykazují těžké popáleniny a je obava, že někteří těmto ještě podlehnou. Jejich ošetření trvalo celé dopoledne a podíleli se na něm lékaři Dr. Juretzka ze Sudic, Dr.Mattthies z Ratiboře (lékař Železnice) a Dr. Schyra z Kravař. Je to otřesný pohled, který se tu nabízí, pouze 5 lidí to odneslo s lehčím zraněním
 
Další část zraněných byla transportována do nemocnice v Ratiboři, kam též poledním vlakem byli převezeni i těžce ranění, pokud byli převozu schopni.
.

Úřední zpráva Ředitelství Železnice

19 mrtvých                 60 těžce raněných                   18 lehce raněných
Jak nám bylo telegrafováno z Katovic, vydalo Ředitelství Železnice následující úřední zprávu:
Dnes ráno v 537 h najel osobní vlak 1002 odjíždějící z Chuchelné do boku nákladního vlaku 8901 stojícího na nádraží v Chřenovicích. Zavazadlový vůz a dva vozy 4. třídy byly vraženy do sebe a spolu s dalším vozem 3. třídy začaly hořet. Doposud bylo vyzvednuto 19 zuhelnatělých těl. Těžce raněných je téměř 60 a lehce zraněných je 18. Obě lokomotivy, jakož i tři vagóny nákladního vlaku jsou těžce poškozené. Osobní doprava je prozatím provozována po objížďce.
Ihned po nehodě poskytovalo místo neštěstí hrůzostrašný pohled. Postižení pobíhali, planoucí na celém těle, okolo místa katastrofy. Pod svými šaty měli v plechových nádobkách ukrytý líh a tak museli trpět obzvlášť těžce.
 
Jména nešťastných obětí nejsou ještě v tuto chvíli známa. Jak nám bylo sděleno, bude podrobný přehled možno získat až v odpoledních hodinách. Bude to hrůzyplná listina, se kterou bude veřejnost seznámena.
 
Jak došlo k vzájemnému střetu obou vlaků není rovněž ještě objasněno. Zřejmé je, že osobní vlak najel do boku nákladního vlaku, ale jak k tomu mohlo dojit, se ještě neví. Pravděpodobně byla nesprávně nastavena výhybka i když podle sdělení železniční stanice Chřenovice, která se ve svých sděleních chová velmi zdrženlivě, měly být výhybky nastaveny ve správné poloze.
 

Vrahem je líh

Příčinou hrůzného rozsahu katastrofy je neblaze proslulý líh, tato cenná tekutina, která byla v posledních měsících příčinou vzniku zvláštního druhu pašeráctví v moravském výběžku. A ta také zapříčinila v každé společenské vrstvě, do oči bijící, těžké sociální následky. Tyto ještě dříve ustupovaly, díky zlatému dešti tekoucímu do idylických vesnic a samot v moravském výběžku, před očima veřejnosti do pozadí. V tomto okamžiku není ještě známo, jestli se líh nacházel rovněž v havarovaném poštovním voze nebo byl převážen jen cestujícími pašeráky. Je něco tragického v tom, že tolik lidských životů bylo zmařeno kvůli jedné pochutině, jejíž vlastnictví je dnes vyvažováno tolika penězi. Může v tom být spatřována i ruka trestající spravedlnosti, kdyby při tom neutrpělo škodu tolik nevinných a kdyby trest nebyl tak nekonečně těžký
 
Na poštovním úřadě v Ratiboři nebylo o neštěstí poštovního vozu dosud nic známo. Rovněž nemohla být podána informace, zdali při neštěstí neutrpěly újmy i poštovní zásilky a zda při tom nebyli poškozeni i poštovní úředníci.
 
Pátek, dne 31 října.

Pohřeb obětí z Chřenovic

Ve středu dopoledne bylo na hřbitově v Chřenovicích pohřbeno 19 neznámých obětí železničního neštěstí z Chřenovic. Náš zvláštní zpravodaj nám o tom píše:
 
Chřenovice, 29. října.
Čtyři dny před svátkem Všech svatých! Dušičková nálada se dostavila již v pátek ráno s tím strašným neštěstím. Od té doby je obloha pokryta hustými, černými a deštivými mraky, vítr šlehá déšť v proudech na zem. V posledních dvou dnech byly pohřbeny četné oběti z Chřenovic a okolních obcí, pokud nebyly převezeny přímo do svých domovů.
Dnes byly pohřbeni ti neznámí. 19 lidí, o kterých ještě nevíme jak se jmenuji, odkud přišli a kam směřovali. Svého pozemského cíle nedosáhli, jejich pozemské bytí bylo náhle přerušeno a současně spatřili svůj věčný cíl. To nešťastné, které tady námi zmítá, již nehraje roli.
V 10 hodin dopoledne sloužil farář Himmel z Chřenovic, v novém pěkném kostele, slavnostní zádušní obřad, při které kostelní sbor zpíval latinskou mši.
V blízkosti hrobů mrtvých z Chřenovic, kteří již byli pohřbeni v minulých dnech, jsou vykopány velké jámy. Hromadné hroby! 6 mrtvých do jednoho společného hrobu!
V dlouhých řadách stojí prosté, hnědé a černé rakve, které skrývají nalezené tělesné pozůstatky 19 lidí. Skoro celá vesnice je přítomna smutečnímu obřadu. Zúčastněni jsou také zástupci Ředitelství Železnice a úředníci Dopravního úřadu Ratiboř. Jeden úředník držel velký věnec se stuhami: “Nešťastným obětem věnováno Ředitelstvím Železnice“. Táhle a smutně zněl pohřební zpěv do deštivého rána. Poté následovaly smuteční obřady, po kterých farář Himmel pronesl k smutečnímu shromáždění následující slova:
Ve smutku shromáždění! Pravdivý je výrok jednoho myslitele, který musel být dobrým znalcem lidského srdce, výrok, že největší radost i největší bolest jsou němé. Tak je to u toho, komu Bůh dopřeje okusit v srdci kapku nebeské slasti a on je z toho tak uchvácen, že nenalézá slov, kterými by dal průchod své duševní radosti navenek. A ten, koho Bůh navštíví srdcervoucím utrpením, beze slova sepne ruce a jen jeho pohled a cukající rty nás upozorní na jeho hořkou bolest, která proniká jeho srdcem.
Stojíme zde na místě, které již bylo často svědkem velké bolesti, která nás, pozemšťany, skrz utrpení přicházející z Božích rukou postihla. Kdo sečte slzy, které již zde na těchto hrobech skanuly, kdo zváží bol, který zde zatížil a skoro zlomil lidská srdce. A přece, tak veliký nářek jako v posledních dnech zdejší hřbitov ještě nezažil. Odvážím-li se o tom hovořit, jsem si vědom, že to bude jen ubohé plýtvání slovy. Neštěstí, které Bůh ve svém nevyzpytatelném úradku dopustil, aby nás varoval, neboť mluvit zde o náhodě nám zakazuje důstojnost naší rozumem nadané lidské přirozenosti a naší svaté víry, přineslo bezejmennou bolest a utrpení mnoha našim spolubratřím. Pokusme se vcítit do strašlivé situace těchto ubohých nešťastníků. Netušíce, ponořeni do svých myšlenek, nebo zapředeni do vzájemného hovoru, jeli ve vlaku vstříc svému cíli, když tu najednou po nich sáhla, s velkým třeskem, ve své hrozné podobě smrt. Většina je vržena k podlaze, umačkána a pošlapána a všichni jsou obklopeni praskajícím mořem ohně. Uchvátil je šílený strach, který je žene vstříc příšerné smrti. Někteří šťastlivci nalézají východ k záchraně a mnozí opouštějí hořící vagón, s plameny na celém těle. Ale velký počet nešťastníků nevidí pro sebe z této strašlivé situace žádnou záchranu a musí bídně zahynout v plamenech. Čí srdce se nepozvedne a nezachvěje při pomyšlení na tuto strašlivou událost. A pomyslíme-li poté na hrozné bolesti, které museli snášet těžce ranění v důsledku utrpěných popálenin. Kdo nahlédl do nemocnice, kde leželi tito nešťastníci, zděsil se a zachvěl nad tak bolestným utrpením. A kdo nepocítil hluboký soucit s jejich rodinnými příslušníky, kteří když se dozvěděli o katastrofě, plni bázně a soužení hledali ty svoje a nenalezli je nebo je přece jen konečně uviděli těžce popálené a znetvořené. Mějme taky na paměti, že toto otřesné utrpení postihlo lidi, kteří beztoho poznali v životě jen nouzi a starost, chudé pracující a jejich rodinné příslušníky, kterým zpříjemňovala jejich žití jen nepatrná radost. Komu z nás se přitom nesevře srdce?
Stojíme zde nad otevřenými hroby těch nejvíce politováníhodných obětí, těch bezejmenných a neznámých, kteří budou uloženi do chladné země po mučivém a trudném utrpení. Někde v dálí pro ně pláče stařičký otec nebo hořem schýlená matička, strachem ztrápený manžel nebo osiřelé děti. V tváří tvář tomuto nezměřitelnému hoři a bolu bylo by bezcitností lhát těmto těžce zkoušeným, že se musí s touto skutečnosti smířit, neboť se smrtí všechno zaniká. Nikoliv, proti tomu se vzpírá celá naše přirozenost, naše nejniternější cítění. Po smrti musí přijít přece ještě vyrovnán, a tak tomu ve skutečnosti také je. Naše posvátná, neomylná víra nás učí, že ti, kdo zde v slzách sejí, tam budou sklízet v radosti, a že šťastni jsou ti ve smutku, neboť budou potěšeni. Veškerá naše bolest a smutek budou proměněny v radost, kterou nám již nikdo nevezme, že tam na věčnosti Bůh osuší naše slzy a nebude již žádná bolest ani utrpení a smrt. To je ta opravdová útěcha, to je ten balzám pro ubohé a trpící pozemšťany. Tuto víru si nenecháme vyrvat z našich srdcí, tato víra nám budiž útěchou ve tmě našeho života a ve světle této víry nalezneme také odpověď na otázku: „Proč je tolik utrpení?“ Odpověď zní: Je na nekonečně dobrém a spravedlivém Bohu, který řídí a vládne dějinami a svému věrnému služebníku, i když jej v pozemském životě těžce zkouší, být spravedlivým oplatitelem. Z celého srdce vyvěrá pravdivá modlitba naší církve za oběti tohoto neštěstí: Pane, dej jim věčný pokoj a věčné světlo ať jim svítí, Pane, nechej je odpočívat v pokoji. Amen!
Zbožný „Otče náš“ smutečního shromáždění ukončil tento posvátný pohřební obřad.
 

Oběti z Chřenovic

Těžce zranění v chřenovické nemocnici.
(Uvádím jen jména z Kout a Kravař.)
   Z Kout:                                                   Z Kravař:
          Emil Hahn                                               Peter Watzlowik
                                                                            Karline Kalusche
                                                                          Josefa Witaleiski
                                                                    Karl Lehnert
                                                                    Johann Luce
 
 
Z Neue Oberschlesiesche Volkzeitung – přeložil a upravil P.Ulbrich – květen 2004
 
 
 
 
II.
 
 

I já jsem musel narukovat…

Dostal jsem povolávací rozkaz

Byla to jedna krásná neděle v září, a tak jako každou neděli jsem byl v kostele. Jindy jsem šel ihned domů, ale tentokrát, bylo to snad tušení, jsem se zdržel trochu déle. O něco později jsem se dozvěděl, že to byla má poslední procházka v pěkném civilním životě. Doma ležel na stole rozkaz, že 4. října musím narukovat. O příštím vojenském životě jsem věděl jen asi tolik, co koza o varhanách. Od osudného dne mně dělil jenom týden, a měl to být den, na který v životě nezapomenu. V Evropě hřměla děla a padaly bomby jak na východě, tak na západě. U nás ve Slezsku bylo celkem klidně.

Týden uběhl jako voda a nastalo loučení s rodinou, známými i s rodnou obcí. Vlak odjížděl ráno v 6.10 h. Byla neprůhledná mlha, ale ještě neprůhlednější byl náš osud. Poslední stisk rukou, zamávání kapesníkem a obrysy rodné vesnice se ztratily v mlze. Jeli jsme do Ratiboře, kde byl sraz. Kasárenská brána se za námi zavřela a my jsme si kladli otázku, na jak dlouho. V poledne jsme měli první příležitost poznat „přednosti vojenské kuchyně“, a to nezvyklé pro civilistu, který je ve vojenské ABC úplně negramotný, bylo postavit se do řady a čekat. Později jsem přišel na to, že je to řada bez konce a končí až tehdy, když starý mazák řekne vojančině nashledanou. 

Výcvik ve Francii

V jednu hodinu v poledne byl náš vlak nasazen do Metzu v Elsasku-Lotrinsku. Přišel jsem na to, že člověk ani neví, jak do toho vlaku nasednout. K tomu jsou páni desátníci, kteří o té hromádce civilního neštěstí rozhodují nebo se o to alespoň pokoušejí. Konečně se jim podařilo nás naložit a vlak se dal do pohybu. Jedeme kolem Odry, slezskou rovinou, a první město je Heydebreck, průmyslové srdce Horního Slezska. Tlampač je stále v činnosti a názvy historických měst jen lítají. Jsme na hlavní trati Berlín-Vídeň, kde se křižují rychlíky z celé Střední Evropy. Pokračujeme v jízdě ještě jednou přes Odru u Opolí. Zelené lesy, úrodná pole, pěkná nádraží a vesnice nás pozdravují. Minuli jsme hornoslezskou průmyslovou oblast a náš transport se blíží k Vratislavi. Je pomalu večer a najednou zazáří světla skoro milionového města, neboť Vratislav neměla ještě tehdy zatemnění. Vlak se žene večerem dále a o půlnoci jsme v Liegnitz. Tam se  o nás postaral známý Červený kříž, se svou pověstnou polévkou, kterou jsme také dostali. První cigánská noc „slavného“ vojenského života byla za námi. Ráno jsme se probudili po „dobrém“ noclehu u Drážďan-Friedrichstadtu. O snídani se postaral znovu Červený kříž a zakrátko jsme v opět husté mlze jeli přes Labe. Po hladině se proháněly divoké kačeny a já viděl poprvé větší řeku. Okolo poledne jsme míjeli Lipsko, z mlhy se vynořil památník na Napoleona a bitvu tří národů. Odpoledne se na nás rozesmálo slunce a přijeli jsme do líbezného údolí řeky Saaly. Pozdravilo nás městečko Weisenfels a za nim bílé skály a staré hrady, každopádně romantická krajina Z levé strany zdravil Wartburg, sídlo Lutherovo. Ještě během odpoledne jsme dojeli do Erfurtu a tady se nám naskytla nezapomenutelná podívaná. Květinová pole všech druhů a barev za nádherného podzimního počasí poskytovala jedinečný obraz. Vlak pádil dále, zase přišla noc a ráno jsme se probudili v Landau/Pfalz. Kolem trati vinná réva a trvalo to jen pár minut, když celá ta disciplinovaná sebranka byla ve vinicích. Páni desátníci se marně pokoušeli ovládnout situaci a marné byly i jejich vyhrůžky, že si to s námi vyřídí v kasárnách. Náš úspěch však byl ohromný, plné čepice vinné révy a ani páni desátníci nic nenamítali, když se mohli u některého z nás přiživit. Zanedlouho jedeme přes Rýn, řeku, která v dějinách Evropy hrála tak důležitou roli. Jsme v Elsasku, na území, které už bylo několikrát skropeno krví. První město je Saarburg a následuje vysočina Vogeská, romantická krajina, v níž leží městečko Bergzabern. Tunely se míhají jeden za druhým, vysoké skály, lesy a lučiny poskytují vzájemně romantický obraz. Přijíždíme do nížiny rýnské, jsou tu řady topolů, které ji dávají zvláštní ráz. Veliké nádraží nás upozorňuje, že jsme ve Strassburgu. Tady je polovina kamarádů vyložena, mezi nimi také můj nejlepší kamarád. Voláme na sebe, ale tu už náš transport opouští nádraží. Je 10 hodin a z husté mlhy se vynořují obrysy slavné Strassburgské katedrály. Vlak uhání napříč Elsaskem-Lotrinskem, hornatou krajinou, jejíž obraz se mění každým kilometrem.

Večer jsme v konečné stanici, v Metzu. Je šest hodin večer, pomalu se stmívá a před námi ještě půlhodinová cesta pěšky do kasáren. Pomalu padáme pod kufry, které jsou ještě dobře z domova zásobené. U kasárenské brány čeká kapela, hraje písničku Alle Vöglein sind schon da (Všichni ptáčkové jsou již tady) a staří mazáci se dívají z oken. Řehtají se a div nepotřebuji obruč, aby jim neprasklo břicho. Před kasárenskou bránou to byl poslední dech svobody , kterou každý z nás ještě cítil. Za ní jsme byli ihned poučeni, že tomu již tak nebude. Podle vyšší vojenské moci jsme vojáci a jako takoví prý musíme poslouchat. A co to znamená, jsme měli příležitost poznat o hodinu později. Každý z nás, uštvaný po čtyřdenní cestě chtěl, to co každý normální člověk, totiž spát. Nejdříve jsme si ale museli obstarat slamníky, což by každý z nás ještě rád udělal, aby nemusel spát na deskách. Leč chybou bylo, že jsme nezametli, neboť nás to nenapadlo. Vždyť doma to dělalo to pohlaví, které má pro tak jemnou práci, jako je ohánění se metlou, zaručeně lepší cit. Jiného názoru byl ale pan desátník konající službu. Ten nás o půl dvanácte v noci probudil z nejhlubšího spánku a snažil se nás donutit k zametení světnice. Tehdy jsem zapochyboval o mezinárodním právu. Byl to začátek, ale jaký to vezme konec...?

Tři dny jsem byl ze všeho blázen a nechybělo mnoho, abych vojenské horečce podlehl. Časem ale člověk přijde na všechno i na metody těchto velemocných pánů, kteří možná v civilu někde zametali cesty, ale na vojně, jsouce obdařeni bohatě vojenskou hloupostí, by chtěli rozhodovat nad normálními civilisty. První dny ubíhaly a pánům instruktorům se jaksi vůbec nedařilo z nás udělat poslušné vojáčky. Alespoň já jsem to sabotoval tělem i duší. Pro mně to bylo to největší neštěstí, které mně vůbec mohlo potkat a nejvíc mně mrzelo, když nám to tak pomalu vysvětlovali, k čemu to vlastně všechno je. Pryč byly iluze z dětství, kdy jsem jenom slyšel vyhrávat vojenské kapely a pochodovat vojáky ověnčené kvítím. Cvičáky byly v historickém okolí Gravelotte a St. Privat. Tu a tam byly hroby hrdinů z historické války 1870-71, kde také synové Slezska zkropili tuto zem, o kterou už bylo v dějinách tolik svárů. Protože byl právě podzim, a městem protéká Mosela, kolem které je rovina a podél se pnou svahy s vinou révou, bylo tady veselo. Samotné město Metz a jeho okolí má francouzský ráz. V žilách lidí teče francouzská krev, mluví se tu převážně francouzsky, což bylo vidět všude, jak v hospodách tak i na ulicích. Je tady několik historických památek, nejkrásnější z nich je místní katedrála, s Mariánskou osmdesátimetrovou vysokou věží. Z věže je vidět daleko až k Vogesům, kde za l. světové války řádily kruté boje. Zvláštnosti této věže je zvyk odbíjení hodin rukou a na Nový rok z ní hrají heroldi vesele do kraje. V této katedrále jsem také zažil vánoce, především oslavu Božího hodu, kdy tu hrály dvě vojenské kapely. Pěkná, ale i smutná vzpomínka mně zůstala na Štědrý den, který jsem poprvé prožil tisíc kilometrů od domova. Teprve tady jsem si uvědomil význam tohoto rodinného svátku. V hlavě se promítaly vzpomínky na prožité Štědré dny v dětství a kouzlo jejich večerů. Ale i tady panoval kamarádský duch, večer jsme oslavili se šampaňským a každý kamarád vzpomínal na Štědré večery v míru, kdy platila slova „Pokoj lidem dobré vůle!“ Vánoce a Nový rok uběhly a náš výcvik se chýlil ke konci. Slavnostním ukončením toho všeho měl být přesun na frontu. Nebylo nám dopřáno prožit v Metzu ani celý leden. 21. ledna jsme museli dát Metzu sbohem a hlavně našim instruktorům, kteří nám, vytrženým z civilního ráje, udělali na vojně pravé peklo. Nejednou jsme byli toho názoru, že je satan vyhnal přímo z pekla, neboť mu už asi byli sami nepohodlní.  

Odjezd na frontu

Asi v jednu hodinu se dal vlak do pohybu a jelo se přes malebné městečko Forbach, Saarbrücken, Neunkirchen do St.Wendel. Forbach je městečko, které se podařilo Němcům ve francouzském tažení obsadit nejdříve. Saarbrücken jsme neměli příležitost poznat, když pan desátník dával na své ovečky velmi dobře pozor, aby se mu žádná neztratila, neboť by byl od pana kapitána prohlášen za černého pastýře a jeho pyšné vojenské kariéře by byl konec. Nevýhodou vojenského cestování je, že člověk je všude veden na provázku. V St. Wendel jsme se dozvěděli, že prý tady bude sestavován náhradní batalion pro polní divizi, ale kam se dostaneme bylo zahaleno tajemstvím. Trošku bylo toto odhaleno na místě, které je všem vojákům dobře známé. Záruku za tyto zprávy nechtěla vzít žádná tisková kancelář světa i když je jich na světě tolik a je to jejich denní chléb. Potřebovali ještě týden než nás vystrojili, pak nám uspořádali dojemné polní bohoslužby a příští den jsme měli, po zuby ozbrojeni, jet do neznáma. Den před tím se nám dostalo cti nakládat pro náš transport potraviny a tu jsme měli možnost zvýšit jakost naší menáže bez povolení nejvyššího velení. Ráno bylo konečně všechno připraveno, do kasáren přišla vojenská hudba a vyhrávala nám do kroku. Šlo se k nádraží, kde byly připraveny prázdné vagony. Zazněly povely k nastupování, to nám šlo už lépe než při tom civilním ze Slezska do Lotrinska. A nastalo loučení. Mnoho vojáků pocházelo přímo z tohoto kraje nebo za nimi přijeli na poslední moment rodinní příslušníci.

Přes pláč něžného pohlaví se ale dal vlak do pohybu a hudba zahrála známou píseň „In der Heimat gibt‘s ein Wiedersehen“ (V domovině se jednou shledáme). Že tomu ale tak nebude, jsme pochopit neuměli, vždyť jsme ještě nevěděli, co je opravdová válka. A pro mnohé z nás to bylo poslední sbohem svým drahým. Mávání kapesníků nebylo za chvíli vidět a transport uháněl pohořím Hunsrucku a Taunusu, které bylo zahaleno v bílém hávu. Zakrátko jsme byli na pobřeží Rýna a jako první nás pozdravily lázně Kreuzmach n/R. Na levé i pravé straně se vypínaly vinice a z okolních kopců nás pozdravovaly starobylé hrady. Všechno bylo ale oděno do bílého roucha. Byli jsme na břehu řeky, která už několikráte v dějinách hrála tak významnou roli a o jejichž hradech i obyvatelích koluje tolik pověstí. Za Kreuzmachem jsme přejížděli Hindenburgovým mostem Rýn. Byla to zvláštní podívaná na řeku, která byla v těchto místech aspoň kilometr široká. Jelo se dále po pravém břehu a na obzoru se objevil Frankfurt a Wiesbaden. Kopule chrámů a historických budov tvořily jedinečné panorama. Za Frankfurtem se objevily světoznámé závody IG Farben. Obloha byla hnědá od kouře těchto mohutných továren, jejichž srdce tehdy ještě pravidelně bušilo pro výrobu válečného materiálu. Pomalu se stmívalo, přišla noc a transport se hnal dále přes Kassel, který jsem vlastně ani neviděl, k Berlínu. Po dobrém spánku v nákladních vagónech jsme se ráno probudili v Grüsten u Berlína. Každý narovnával své „dobře“ odpočinuté kosti. Ve vagóně nás bylo pětatřicet a kdo byl pro větší pohodlí a trochu se roztahoval, skončil v sousedových nohách anebo, což už bylo horší, u sousedovy hlavy. Bylo z toho nadávání a používalo se při tom velmi něžných výrazů, jež by ale v civilním slovníků daly příčinu k žalobě za největší urážky na cti. Všichni jsme hledali při několikastupňovém mrazu vodu, abychom se mohli umýt. Času mnoho nebylo a vlak uháněl smrkovými lesy k Berlínu.

Do centra Berlína jsme se ale nedostali, neboť jsme přijeli přes Potsdam do Berlína Grünnevaldu. Tu byla delší přestávka, při které se opět uplatnil Červený kříž s dobrým obědem a večer se opět jelo dále. Projeli jsme předměstími ze západu na východ a pokračovali na Eberswalde. Trať vedla podél berlínské S-Bahn, což byla první příležitost poznat tep velkoměsta. V Eberswalde byl zpečetěn náš osud, neboť se pokračovalo na Frankfurt n/O a tedy v každém případě na východní frontu. Vjeli jsme na hlavní frankfurtské nádraží a tlampač, kromě známých, domovu blízkých měst jako Vratislav, Heydebreck, Bohumín, hlásil jména i jiných měst jako Poznaň, Varšava, Královec a ozvala se i jména měst dalekého Ruska. Byla právě půlnoc a v cestě se ihned pokračovalo. Když jsme se ráno probudili, pohasla poslední jiskra naděje, že pojedeme přes domovinu. Směr se neúprosně obrátil na východ. Byli jsme v Toruni na Visle a Poznaň už zůstala daleko za námi. Před námi se rozprostíraly široké poznaňské pláně, vzájemná vzdálenost vesnic byla daleko větší než ve střední a západní části Německa a nákladní nádraží byla přeplněna konvemi mléka. Silnice oživovaly koňské potahy vezoucí hlavně obilí do okresních měst. Toruň je známá tvrz na Visle již z dob vilémovského Německa a leží na řece, která už několikrát hrála v dějinách důležitou roli mezi Slovany a Germany. Visla byla zamrzlá, ale oblouky mohutného mostu ukazovaly její šíři. A ještě jedná vzpomínka zůstane pro mne na Toruň, po prvé ve svém vojenském životě jsem zde stál stráž při delší zástavce vlaku.

K večeru vlak opustil Poznaňsko a zanedlouho jsme byli ve východním Prusku. Ráz krajiny se opět změnil, pole střídala lesy a místy byl pouze les. Byla tuhá zima a hodně sněhu, takže z proslulých mazurských jezer jsme toho moc neviděli. Ve tmě uháněl vlak sněhovou pouští dále na východ. Když jsme se ráno probudili, stáli jsme na menším nádraží v Saillen u Tilsitu. Prozatím to s námi dopadlo dobře, měli jsme být ubytováni u sedláků, jejichž selské usedlosti byly roztroušeny po širé krajině. Měli jsme se zde rovněž seznámit s větrem vanoucím z širých ruských plání. Zařídili jsme si to jako doma a život nám otravovaly jen rozkazy praporu, které přicházely zcela pravidelně. Naštěstí bylo toto vysoké velení od nás daleko a východní vítr se postaral o to, že vojenským pánům se nechtělo jít přesvědčit, zdali jejich rozkazy jsou brány vážně. Více než otravné rozkazy nás bavila hra v šachy, karty a pod. Za týden se však pánové přece jen rozhodli k větší akci. Uspořádali celodenní pochod, který byl jen příchutí toho, co bude dále. Na vojně existuje vždy humor a také panové to jinak ani nemysleli. Za zábavou se šlo jednou do kina na film s příznačným pojmenováním: „Šest dní dovolené doma.“ Film měl mezi námi velký úspěch jen proto, že více oživil naše vzpomínky na domov...

Čtrnáct dní trval tento ráj a to až do 12. února. Všechno dobré na světě má svůj konec a u nás to bylo v desátý den našeho zdejšího pobytu. Pánové si to rozmysleli a tak přijela nákladní auta, za hodinu jsme byli naloženi a jelo se směrem na Filsit. Projížděli jsme hlavními ulicemi města, něžné pohlaví nám mávalo na rozloučenou a krátce poté se již za městem objevily obrysy mostu královny Luisy přes Memel. Náš osud byl rozhodnut, jelo se do Ruska a za krátkou dobu jsme byli na německo-litevské hranici. Byl to vjezd do nového světa. Prusy, které se vyznačovaly červenými cihlovými domky, byly za námi a otevřela se šedá krajina litevská. Hlavním rysem této krajiny byly domky dřevěné. První pohraniční město bylo Tauroggen, těžce poznamenáno válkou, které hrálo v dějinách již jednou roli, kdy tu byla uzavřena konvence. Tady jsme se vlastně poprvé seznámili se stopami války, jejíž pravou tvář jsme dosud ještě nepoznali. Jelo se rychle dále na obyčejných nákladních autech, přikrytých jenom plachtami, kde jsme pořádně mrzli. Celý den byla auta v pohybu, až kolem dvou hodin jsme byli v městečku Mitau, ležící na řece Oa. Naše slavné velitelství rozhodlo, že zastávka v cestě bude využita k vyčistění našich zbraní. Jiného však názoru jsme byl já a mnoho dalších, kteří přišli na to, že do tohoto města se už nedostaneme a to, co člověk vidí, už mu nikdo nevezme. Město mělo úplně jiný ráz než města německá, zajímavé v něm byly hospody. V jedněch se podávalo jen jídlo, vařila se hlavně mléčná jídla, a v druhých se čepovaly lihoviny. Z památných budov vynikaly kostely řeckokatolické církve a budovy připomínaly časy ruských carů. Při návratu do školy, kde jsme byli ubytováni, nás již očekávalo naše velitelství, které mělo všechny své ztracené ovečky už zapsané a jako odveta nás čekala noční stráž. To by nám ani tak nevadilo, kdybychom nemuseli zajít pro přilby, které jsme nechali v autech. Ta mezitím odjela někam na parkoviště a ačkoliv jsme tam nikdy nebyli, měli jsme to najít. Rozkaz je rozkaz a musí se provést bez ohledu na lidský rozum, zvláště u německé armády, u které byla železná kázeň nade vše. Po dlouhém hledání jsme parkoviště našli, ale jak jsme měli najít to naše auto, když byla všechna stejná? Při tom jsme přišli do konfliktu s hlídkami aut, které měly protirozkaz, k autům nikoho nepouštět. Po vzájemném handrkování jsme se ale dohodli a začalo hledání. Bylo skoro jedenáct hodin než jsme helmy našli a zpáteční cesta nám trvala asi hodinu. První stráž, která nastoupila asi v šest hodin, byla už promodralá a tak nás přijala s velkým rámusem.

Ráno bylo pokračováno v cestě směrem na Rigu. Převládaly tu lesy, ale i pole pokryté bílou sněhovou pokrývkou. Místní sedláci vozili saněmi písek, kterým posypávali cestu. Byli oblečeni v dobré kožichy a koně byli zapřažené do postrojů se známým obloukem. My jsme v našem „dobrém“ oblečení mrzli, ačkoliv jsem byl až po uši zahrabán ve slámě a vykukoval neustále do krajiny. S malými přestávkami řádila sněhová bouře, kterou zažíváme ve střední Evropě snad jen každých padesát let. V poledne jsme dosáhli hlavního města Lotyšská Rigy, kde jsme byli překvapeni jeho čistotou. Naši pozornost upoutala řecko-katolická katedrála s proslulými baňatými věžemi a Pomník svobody, památník na 1.světovou válku. Městem protéká řeka Dvina, a přesto, že byla zamrzlá, bylo vidět její mohutnost. Nejkrásnější partie města, Nábřežní třída, byla těžce poznamenaná válkou. K večeru jsme dojeli do útulného městečka Walku, kde jsme měli přenocovat v jednom dvoře. Byly tam dosti pěkné místnosti a hlavně již zatopeno v pecích. Pece jsou v těchto zemích veliké, než se pořádně roztopí, trvá to celý den, ale potom to jde. Ráno jsme jeli dále, cesta vedla podél železnice a zakrátko jsme byli na Lotyšsko-Estonské hranici. Celníci obou zemí nás pozdravili a před námi bylo Estonsko. Krajina tu byla už o něco zvlněná a i romantická. Večer jsme dojeli do válkou těžce postiženého Dorpátu. K přenocování nám posloužilo divadlo, kde scházela polovina dveří a kde zajatci začali zatápět až po našem příjezdu. Polní kuchyně vydávala trochu lepší slanou vodu, a poněvadž v divadle byla zima, prohlíželi jsme si okolí. Pozval nás jeden civilista na partii šachu, kterou jsem s ním vyhrál. Bylo to mé první mezinárodní utkání, i když oba soupeři byli mezinárodnímu šachovému světu neznámí. Návštěva skončila srdečným rozhovorem, civilista mluvil, jako hodně obyvatelů baltských zemí, německy. Kolem půlnoci jsem šel do divadla spát, vlastně mrznout, neboť prostor, kde chybí polovina dveří, se dá sotva vytopit. Ráno jsme šlapali pěšky k našim autům, která stála u dřevěného nádraží. Projeli jsme ještě několika ulicemi rozbitého Dorpátu a zanedlouho jsme byli na březích Peipuského jezera. Na jedné straně rybářské vesnice, u břehů zamrzlé loďky a ledová poušť. Na druhou stranu nebylo vidět. Tohoto dne nebrala jízda konce, až po setmění jsme dosáhli Narvy, hranici mezi západní a východní kulturou. Na jednom břehu řeky stojí Heimanův hrad a na druhé hrad Ivanův - hranice mezi dvěma světy. Obrysy těchto hradů nelze smazat ze vzpomínek a skutečnost, že jsem to prožil za stmíván, působila ještě větším dojmem. Setmělo se úplně a stejně temný byl náš osud - překročili jsme hranice ruské země. Jelo se lesem a reflektory aut rozrážely tmu. Jízda nebrala konce a nocovat jsme měli v Kingisipu, kam jsem dorazili kolem desáté hodiny večerní. K ubytování nám sloužila opět ruská kasárna, která nebyla v nejlepším stavu. Jako kamna sloužily bedny od benzínu, ale bylo od nich teplo. Kasárna byla postavena v minulých letech a byl v nich, k našemu překvapení, dokonce i vodovod. Později jsme jej našli jen velmi zřídka. Spalo se ve dvou poschodích na deskách, které příjemně tlačily a ráno se v jízdě pokračovalo Jelo se po velmi dobré silnici, byla to autostráda do Leningradu. Ujeli jsme však jen několik set metrů, když naše auto vypovědělo službu. Pokazila se pumpa a náhradní nebyla k sehnání. Nebylo to k naší škodě, neboť jsme zůstali v Kingisipu ještě dva dny. Hráli jsme šachy a karty, ale horší to bylo s menáží, kterou nám, čtrnácti ztraceným ovečkám, nikdo nechtěl dát. Dva dni není ale dlouhá doba a na třetí den se jelo dále. Dorazili jsme do Vyry, útulného lázeňského městečka, romanticky položeného v lese. Tady vystřídaly širou rovinu romantické rokle. Lázeňské domky byly dřevěné, snad to bylo výletní místo obyvatelů nyní obleženého Leningradu. Zapomněli jsme na útrapy minulých dnů, dostali jsme menáž za poslední tři dny i na další tři dny dopředu. Stoupla nám nálada a rozprávěli, jak si to každý zařídí až bude po té nešťastné válce. Skoro nikdo z nás si nedovedl představit její délku a žádný nepomýšlel, že by se domů nevrátil. Jen jeden kamarád, rovněž ze Slezska, měl neblahé tušení a skutečně, několik dnů poté přišlo to nejhorší...Druhý den ráno jsme zažili první letecký souboj na východní frontě. Bojovalo se ve vzduchu, ale nám bylo dobře, neboť nešlo o naši kůži. Pobyli jsme tu dva dny a jelo se do Gačiny, bývalého letního sídla ruského cara. Mohutným dojmem zapůsobil carský hrad obehnaný příkopy. Město mělo několik pravoslavných kostelů a stála tu i nějaká historická brána. Probíhala tu Severovýchodní německo-ruská fronta a autostráda Leningrad-Moskva. V centru města, uprostřed autostrády, byl postaven vysoký sloup, který ovládal město již z dálky. Tady jsme přišli znovu do ruských kasáren, v kterých byla sběrna všech černých oveček. Bylo tu úsekové velitelství, které posílalo vojáky zpět k mateřským útvarům. Ještě jednou jsme měli příležitost prožít dva pěkné dny a třetí den zjistili, k našemu nemilému překvapení, náš konečný cíl. Znovu se fasovala menáž za tři dny dozadu a na čtyři dny dopředu a jelo se dále. Dozvěděli jsme se, že naše dlouhá autokolona utrpěla již ztráty, když byla přepadena dělostřeleckou palbou. Jaké štěstí pro nás, že jsme se opozdili. Za chvíli jsme se dostali za město a jelo se velmi rychle po široké autostrádě. Celou cestu nás doprovázely hroby padlých, jak jednotlivých, tak i několika vojáků. Ale co se teď otevíralo našim očím byly lesíky, ba dokonce lesy křížů. V jednom městečku právě ukládali do země, pod romantickou pravoslavnou kapli, oběti 2.světové války k věčnému odpočinku od tak vzdáleného domova. Občas nás napadlo, zdali stejný osud nečeká i nás.

Okolo poledne jsme dojeli do Lubaně, kde nás místní vojenské velitelství poslalo do jisté ruské vesnice. Než jsme se vydali na cestu, obdivovali jsme výhody místní ruské sauny, která sloužila k osvěžení oběma pohlavím - vsjem rovno. Až dosud nás vezli, ale teď jsme dostali na srozuměnou, že jako příslušníci královny zbraní „pěchoty“máme dále chodit pěšky. Uprosili jsme přece jenom řidiče aut, aby nás ještě sem tam opět svezli. Cestovali jsme dosti úspěšně, tj. byli jsme už v několika dědinách, jenom tu pravou, dle rozkazu, jsme najít nemohli. Na autostrádě jsme zažili letecký útok, všechno, co mělo hlavu, prchalo, jenom my, nováčci, jsme se na ten kolotoč dívali klidně. Dopadlo to dobře, přiletěly naše stíhačky, strhl se letecký souboj, vyřídili si to ve vzduchu a nás nechali na pokoji. K večeru jsme dosáhli vytoužené vesnice a byli toho názoru, že na chvíli budeme mít klid. Ten jsme měli, ale jen dva dny z venku, pod košili to vypadalo jinak. Tam začaly nejprve malé přesuny, které se rozrůstaly do stále větších. Bylo to takové neznámé svědění, jež bylo brzy vyjasněno. Kamarádi hlásili první odstřely malých zvířátek tj.vši. Každé ráno začala na ně pravidelná honba a každý chtěl dosáhnout co největšího úspěchu. V této vesnici skončila jedna z kapitol našeho tažení do Ruska, neboť jsme dosáhli ruské fronty. Ráno přišel rozkaz, abychom se odebrali k praporu, s kterým budeme bojovat na frontě. Byla nám udána zase jedna ruská vesnice, kterou jsme hledali celý den pomocí všech suchozemských dopravních prostředků. Asi v jedenáct hodin večer jsme konečně tuto vesnici našli a doufali, že se dostaneme ke spánku. Ale nevyšlo nám to. Velitelství zjistilo, že v celé vesnici není místečka, kde bychom mohli složit svých čtrnáct hlav a rozhodlo, že se musíme odebrat do sousední vesnice, kde prý je pro každého postel. A tak jsme pochodovali v tmavé ruské noci do sousední vesnice, kde nás skoro považovali za partyzány a div, že na nás nezačali střílet. Velmi suše nám bylo sděleno, že kvartýr také nemají, ale byli tak slušní a zavezli nás autem zpět. Poučili telefonicky velitelství vesnice, kam jsme správně patřili o tom, že nám nocleh musejí dát. A tak jsme se přece ve čtyři hodiny ráno dostali ke spánku v domku, kde jsme už v jedenáct hodin večer byli a kde najednou, ve čtyři hodiny ráno, se místo našlo, což večer, dle názoru tohoto slavného velitelství, bylo nemožno. 

Z nedokončeného deníku jednoho vojáka Wermachtu z Kout, který přežil válku.

Upravil: P. Ulbrich – duben 2004

 

 

III.

Rusové je chtěli dovést domů – byla z toho Sibiř 

Po dvou letech, v květnu 1944, ještě ne šestnáctiletý, jsem musel přerušit učení na zámečníka a nastoupit službu u Wehrmachtu jako pomocník u protiletadlové obrany v Heydebrecku (dnes Kedzierzyn-Polsko) Po krátkém týdenním výcviku jsem byl nasazen u Flaku (protiletadlového děla). Uprostřed června 1944 jsme zažili první hromadný nálet, když velká eskadra amerických a anglických bombardérů zasypala naši oblast svými bombami. Ležíce na břichu a s municí v ruce jsem prožíval hřmící exploze bomb. Střepiny a hroudy létaly kolem a některé zasáhly i naše pozice. Dělo se kymácelo ve svém zakotvení a střepiny bomb smíchané s kusy zeminy padaly i na mně. Myslel jsem, že je to můj konec.

Poté, co se vše poněkud uklidnilo, zkontroloval jsem své tělo a radoval se, že jsem zůstal nezraněn. Při pohledu přes násep jsem se přece jen dost ulekl. Asi 20 m vedle našeho děla se nacházel velký kráter. Teprve teď jsem pochopil, na jak tenké nitce visel můj život. Byl jsem tak přemožen svými pocity, že jsem se spontánně začal modlit.

Po asi 6 týdnech, koncem srpna, obnovený bombový nálet. Hluk od bombardérů zněl hrozivě a hrozné také bylo to, co následovalo. Bomby byly tentokrát svrženy přímo na město a mimo tříštivých bomb také vzdušné miny. Po náletu jsme se museli zúčastnit záchranných prací. Hrozný pohled: zřícené domy, stromy polámané jako sirky, zákopy a v nich ochranu hledající lidé buď zaklíněni nebo dokonce zasypáni. Jak jen jsme mohli, pokoušeli jsme se zachránit to, co se ještě zachránit dalo. Zlé bylo, když naše pomoc přišla příliš pozdě. Mlčky, zcela zaraženi a částečně i v depresi jsme se vrátili kolem 18 hodin k naší jednotce. I když jsme od snídaně ještě nic nejedli byli mnozí z nás tak šokováni, že nemohli nic sníst. Fronta se stále více přibližovala a v září 1944 jsme byli přeloženi v Horním Slezsku přímo do bojového pásma. Poprvé jsme měli viditelný kontakt s ruskými vojáky i jejich tanky a děly.

V říjnu 1944 jsme my mladiství, po krátké dovolené doma, byli povoláni k pracovní službě v Praze. Byli jsme vycvičeni k boji zblízka a následně v lednu 1945, nasazeni k obraně domova v malé osadě na Chebsku, kam jsme přijeli z Prahy na bicyklech. Fronta se stále přibližovala a na vítězství věřil již jen málokdo. Můj přítel Wolfgang a já jsme se chtěli od naší jednotky odpoutat a jet domů.

Díky předstírané poruše byla vzdálenost k naší jednotce stále větší. Když jsme s našimi bicykly došli do malé vesnice, viděli jsme viset na jednom stromě dva německé pěšáky, na jejichž hrdlech se kymácely cedule s nápisem „Jsem dezertér!“ Bylo nám známo, že příslušníci Wehrmachtu, kteří se od své jednotky vzdálili, museli se do 24 hodin hlásit u nejbližšího velitelství. Kdo tuto dobu překročil, byl zadržen vojenskou policií, kterou jsme nazývali „Kettenhunde“ (psi uvázáni na řetěze), mohl být okamžitě popraven. Zaraženi a šokováni z toho, co jsme spatřili, vrátili jsme se a hledali opět kontakt se svou jednotkou.

Od začátku února do konce dubna 1945 nás v okolních lesích cvičili k bojům zblízka. Denně při ranních apelech nás naši cvičitelé informovali o nejnovější situaci na frontě. 8. května 1945 nám bylo sděleno, že je konec války, a že Německo bezpodmínečně kapitulovalo. Poradili nám, abychom naše zbraně hodily do blízko ležícího rybníka, oblékli si civilní šaty a s našimi bicykly se snažili dostat domů.

Při této zprávě jsem nejdříve pocítil velké ulehčení, neboť strach muset zabíjet jiné lidi, jak nám bylo vtloukáno do hlavy, nebo být zabit sám, byl velký. Jako pomocníci u protivzdušné obrany jsme byli jednou přinuceni přihlížet popravě zajatců. To mně bylo zrovna 18 let a byl to pro mne a dodnes je ten nejotřesenější životní zážitek.

Nyní je tedy konečně té strašlivé válce konec. Ale co teď?

Lehká stísněnost mně přepadla. Jaká nebezpečí nás ještě na cestě do našeho domova čekají? Již po 100m se před námi objevily ruské tanky, jejichž posádky nám radostně mávaly vstříc. Kynuly jsme jim s úlevou zpět. Na naší cestě domů (do Slezska) jsme opakovaně potkávali ruské vojáky na koních a tanky. V obličejích lidí ležel strach, pochybnost a nejistota, co je očekává. U českého obyvatelstva byly vidět převážně radostné obličeje. Nebezpeční byli pro nás čeští mladí muži, kteří byli vyzbrojeni pistolemi, kterými nás ohrožovali. Asi po 50 km nám byla jedním mladým mužem, hrozícího nám pistolí, odebrány bicykly..

Pokračovali jsme pěšky a pořád jsme viděli stejný obraz, mávající Rusové a hrozivě vypadající mladí Češi. První noc jsme strávili u nádraží v odstaveném nákladním vagónu, v kterém si už připravili svůj nocleh němečtí vojáci. Ti nás varovali před Čechy, kteří zvláště v posledních měsících před koncem války trpěli pod německými vojáky, zvlášť vojáky SS, a proto byli všeho schopni.

S tímto varováním jsme 9.5 pokračovali v pochodu. Používali jsme však méně rušné silnice a cesty a vyhýbali se lesu a jeho blízkosti. Od domácích jsme se dozvěděli, že se v lese skrývají vojáci SS. Slyšeli jsme pořád výstřely pušek, ozývající se ze směru lesa. V příkopech podél cest jsme stále naráželi na zastřelené německé vojáky.

Večer jsme dorazili do malé vesnice, která vypadala jako po vymření. Hodně domů bylo prázdných, lidé byli na útěku. Jeden dům s dvoupokojovým bytem jsme si vyhlédli pro přenocování. Předpokládali jsme, že se vyspíme v ložnici, ale když po krátké době přišlo dalších 5 lidí, mezi nimi těhotná žena se svou matkou, přenechali jsme ložnici jim. Brzy ráno 10.5. jsme se, velmi hladoví, opět vydali na cestu směrem k domovu. Proud uprchlíků, především ženy s dětmi a staří lidé, z nichž někteří vezli na ručních vozících nebo v kočárkách to málo co měli, rostl. Vojáky v uniformách bylo vidět málo. Ti dali přednost k návratu domů večerním nebo nočním hodinám.

 

Bylo to v pátek 11.května. Před námi ležel deštivý den. Měli jsme ještě chleba a brambory, které nám předchozí den dali sedláci a mohli jsme tedy kráčet plynule. Ale bylo tomu jinak než jak jme mysleli. Kolem 11 hodin nás zastavili dva ruští vojáci na koních a dobrou němčinou se nás přátelsky zeptali, zda-li jsme na cestě domů. Poté, co jsme přisvědčili, nám řekli, že mají příkaz sbírat domů kráčející německé vojáky a ty připravit v jednom táboře na cestu domů vlakem. Mezitím přišla skupina asi 60 Němců doprovázena ruskými vojáky, kteří taky chtěli domů. Byli jsme jednoznačně vyzváni se k této skupině připojit. Ruští vojáci s námi teď začali zacházet jako s válečnými zajatci. Bylo zakázáno, skupinu, která postupně narostla na 150 mužů, opustit.

 

Sobota 12.květen. Neklidná noc, přerušována výstřely z pušek, ležela za námi.Jak jsme se ráno dozvěděli, střílely ruské hlídky na dva vojáky, kterým se podařilo utéci. Aniž jsme dostali najíst, museli jsme se seřadit do pětistupů k odchodu. Ze všech stran, hlídáni ruskými vojáky, se skličujícím pocitem jsme pochodovali dále. Po cestě se muselo připojovat pořád více německých vojáků, takže počet se postupně zvýšil asi na 250. K večeru jsme dorazili ke skládce domovního odpadu u Drážďan, kde jsme museli přenocovat

 

13. a 14. květen. Byli jsme na cestě již 3 dny, aniž nám dali něco k jídlu. Před námi ležel zajatecký tábor Hoyerswerda, kam jsme dorazili večer. V táboře bylo asi 1500 vojáků. Byli jsme rozděleni do jednotlivých baráků a po několika dnech jsme obdrželi první teplé jídlo. Na různých místech tábora visely plakáty podepsané ruskou komandaturou, že všichni němečtí vojáci, až bude v provozu železnice, budou moci jet domů. Tvrzení, že budeme transportováni do Ruska jsou nepravdivá, a ten kdo je šíří bude potrestán.

 

Středa 6.červen. V tomto táboře jsme téměř byli již 23 dnů. Mezitím nás ostřihali dohola. Přiváděli další vojáky, takže nás tu teď bylo přes 2.000. Do baráků jsme byli rozděleni podle zemí. Já s kamarádem Wolfgangem do slezského. Pracovní skupina našeho tábora, která pracovala na nádraží nás informovala, že se tam sestavuje nákladní vlak s cca 36 nákladními vagóny. Vagóny byly seřazeny opět podle zemí, popsány a zařízeny pro cca 60 ležících lidí. To nás hodně znepokojilo. Proč místa k ležení? Proč nákladní vagóny? Budeme transportováni přece jen do Ruska? A proč rozdělení „nákladu“ podle zemí?

 

Středa 7.červen

Dnes jsme opustili, to bylo 2000 mužů, náš tábor a nastoupili na nádraží Hoyerswerda do pro nás připravených vagónů. Přepadl nás velmi tísnivý pocit a smutek. Že se jede domů, nevěřil snad nikdo. Někteří vojáci měli v očích slzy. Věřili, že po této dlouhé válce budou brzy doma u svých žen a dětí. Co teď bude?. Kam teď?

 

Čtvrtek 9.srpen Po 64 dnech jízdy v nákladních vagónech přes Polsko a Rusko až za Ural jsme přijeli do Kamenského u Sverdlovska. Ne všichni vojáci štrapáce této cesty vydrželi. Bylo velmi horké léto, často jsme stáli několik dnů na odstavné koleji při pražícím slunci. Na den 0,5 l vody a dvě malá teplá jídla. Abychom mohli pohřbít naše kamarády, zemřelé během transportu, musel vlak během jízdy zastavovat. Pohřbívali jsme je pak v blízkosti kolejí.

Válka skončila 8.května 1945. Já jsem však byl z války osvobozen teprve po mém propuštění z válečného zajetí, ještě ne jednadvacetiletý, až 29.března 1949. 

Paměti jednoho vojáka Wehrmachtu, rodáka z Kout.

Z německého originálu přeložil P.Ulbrich – srpen 2009.

 

IV. !--{125405994168331}-->

 

Vzpomínky na srpen 1968 

V úterý 20. srpna mě v práci příšerně rozbolel zub. Když jsem se dobelhal z Ostravy domů do Havířova, začal jsem zkoušet, co by mě od bolesti pomohlo. Roztlučený Sedolor, vkládaný na stoličku, ani výplachy Alpou bolest moc neztlumily. Odpoledne jsem však nějak přečkal a když manželka s  dvěmi ročními dětmi ulehli ke spánku, pustil jsem televizi, ze skříňky vytáhl flašku Skanderbeu a začal léčit stoličku tímto, tehdy dostupným, albánským koňakem. Když o půlnoci zahráli hymnu, vypnul jsem obrazovku a pustil rádio. Bolest ale pořád nepřestávala. Jakmile jsem konečně začínal usínat, probudil mě hlasatelův vzrušený hlas:

„V Ruzyni přistávají vojenská letadla a od hranic k nám jedou tanky. Okupují nás sovětská vojska, zachovejte ale klid!“ Nepamatuji si už jak jsem přečkal noc. Ráno v autobuse panovala ponurá nálada, někteří cestující ještě ani nevěděli, co se v noci stalo. Všichni jsme si to ale uvědomili, když jsme přijížděli k Hranečníku. Na křižovatce bylo rozestavěno spousta tanků, s hlavněmi namířenými na Ostravu a u nich „naší zachránci od kontrarevoluce“.

Po příjezdu do Ostravy jsem nejdříve navštívil na Hlubině našeho zubaře, který konstatoval zánět okostice a zub vytrhl. V podniku se vzrušeně diskutovalo. Pamatuji, že jeden z vedoucích pracovníků dokonce mrštil na zem i svůj stranický průkaz, ale paradoxně, v době normalizace se z něho stal opět vzorný funkcionář strany.

☼☼☼

Toho srpna jsem zabezpečoval po investiční stránce rekonstrukci čerpací stanice ve Staré Bělé. Hutní montáže zde měly instalovat desetikubíkovou tlakovou nádobu, chránící výtlačné potrubí proti zpětnému rázu. Byl jsem dohodnut s montérem, který bydlel v Porubě, že jej v pondělí (26.srpna) vyzvednu. Domníval jsem se, že když znám název ulice a číslo domu, nebude to problém. Na služební motorce ČZ 175, oháknutý v montérkách, jsem se pokoušel ulici nalézt. Ale ouvej, po tabulkách s názvy ulic jakoby se slehla zem.

Začal jsem se vyptávat lidí, ale odpovědi jsem se nedočkal. A když jedna mladá paní s kočárkem po mém dotazu pádila bez odpovědi pryč, pochopil jsem. Považovali mě asi za provokátora nebo kolaboranta, a tak jsem to vzdal. Vydal jsem se tedy z Poruby za druhým montérem, který bydlel ve Staré Bělé, prý někde u kostela. Když jsem tam dojel, z jednoho domu vyšla nějaká paní, a tak jsem se ji zeptal, zda neví, kde bydlí pan XY. Jen se na mně podívala a bez odpovědi prošla kolem mě. Montér, kterého jsem hledal, naštěstí vyšel z vedlejšího domu. Když jsem mu vyprávěl jak ho sousedka zapřela, shodli jsme se, že asi z toho divně oblečeného chlapa, který se ptá na jejího souseda, dostala strach.

☼☼☼

Nejen ulice bez označení byli tehdejší zvláštností našich měst. Odpor občanů odnesly i směrové ukazatele. O tom jsem se sám přesvědčil na cestě služebním autem do Prahy. Naštěstí náš řidič znal cestu do hlavního města jako své boty, takže cesta proběhla bez komplikací. V Praze jsem pak na vlastní oči viděl čerstvě rozstřílenou fasádu průčelí Národního muzea. Na ní visel obrovský plakát s nápisem: „Výstava sovětského umění XX. století“. Podobné vtipné komentáře na tehdejší dění doslova zaplavili naší republiku.

Specialitou dnů po 21. srpnu byly nové příspěvky do československého mudrosloví. Jen namátkou:  

         Ivane, domů-máš telefon

Nedáme si diktovat, koho máme milovat!

Vraťte ihned národu Dubčeka i Svobodu, Smrkovského Pepíka, taky Oldu Černíka

Dubčekovi slivovicu, Kolderovi šibenicu.

Blaničtí rytíři, tedˇpřišel váš čas!

Dřív jste nás chránili, teď jste se zbláznili.

P.U. –srpen 2009

 

V.

Chabovo a Strassenfest

Úvodem:

Chabovo je původní název ulice (v létech1921-1938 a 1945-1972) mezi městskou části Kouty a Kravaře v období, kdy Kouty byly ještě samostatnou obci. Po vzniku města Kravaře (v r.1960) byla ulice pojmenována Hraniční. Název Chabovo se odvozuje od Chabí t.j. křoví, neboť území mezi Kouty a Kravařemi bylo v minulosti porostlé křovím.

Dnešní obyvatele ulice mají mezi sebou dobré sousedské vztahy což dosvědčuje i konání tzv. Strassenfestů t.j.pouličních slavností. Letos se již konal 4.ročník, což dosvědčuje i pozvánka:

 

4.CHABOVSKÝ STRASSENFEST

 

KDY: 31.7.2007

 

KDE: Chabovo – u Pavla na placu

 

S SEBOU: výdrž, dobrou náladu, alko a nealko dle vlastní chuti

 

DOBROVOLNÝ RAUT:        něco sladké

                                             něco slané

                                             něco mastné

 

TĚŠÍ SE:        pronajímatel pozemku pro pařbu – Pavel + Sylva

pronajímatel pozemku pro stan – Evelina + Hanzi

                      hlavní výčepní – Monika

                      střelmistr – Fredy

                      Starostka – Marcela + místostarostka Maruš

 !!!!Pivo zajištěno!!!!

AKCE PRO VŠECHNY CO NA CHABOVĚ BYDLÍ,

CO Z CHABOVA POCHÁZEJÍ A RODINNÉ PŘÍSLUŇÍKY

 

P.U. - 08/2009

 

 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
TOPlist